Toho večera vonělo vývarem a smaženou cibulí. V našem rodinném podniku, který jsem vedla tolik let, mělo všechno své místo. Jen já jsem už neznala své vlastní manželství. Můj manžel Valerian vstoupil první, to mě nepřekvapilo.
Vždycky rád vstupoval tak, jako by nesl rozhodnutí, které nikdo nemá právo zpochybňovat. Pak vstoupila ona – štíhlá, vzpřímená, v jasném kabátu, který ani u stolu nesvlékla. Usmívala se úsměvem ženy, která nepřišla žádat o místo, ale ověřit, jestli už ho dostala. Jmenovala se Mirela.
Podívala jsem se Valerianovi přímo do očí. Chtěl čistý přechod do nového života, který bude vyprávět, že vše proběhlo klidně, vyzrále, s respektem. Jako by zrada mohla vonět mýdlem a vyžehlenou košilí. Šla jsem do ložnice, otevřela skříň a vzala malý kufr, ten samý, s kterým jsem kdysi jezdila s matkou do sanatoria.
Sbalila jsem košili, svetr, kartáč, léky, notes. Pak jsem šla do kanceláře, kterou mi kdysi doporučila stará klientka, a k majitelce budovy, té samé vzdálené sestře otce, která se mnou už roky podepisovala prodloužení nájmu. Odpoledne jsem se vrátila do podniku jen na chvíli. Zadním vchodem přes dvůr, kde vždycky stály bedny se zeleninou a kde soused z přízemí věšel prádlo i v zimě.
Cítila jsem, jak mě chtějí odnést do sklepa jako pytlík brambor, protože překážím při nových plánech. Pak zazvonil zvonek u dveří do brány. Česlava diskrétně odešla do zákulisí. Dcera Dobrochna vešla a dívala se na mě tak, jako se dívá na otevřené dveře do pokoje, kde na ni už někdo čeká s hotovou verzí jejího života.
Věděla jsem, že dítě, které ví, že schovalo zápalky do zásuvky, už cítí kouř. Dobrochna sáhla do tašky po telefonu, který jí nepřetržitě zvonil. Dívala se na obrazovku a mlčela. V tu chvíli jsem pochopila, že nejde jen o Valeriana a Mirelu.
Jde o to, jak moc byli oba přesvědčeni, že každý se dá využít do poslední kapky a pak odsunout jako špinavou šálku po kávě. Neřekla jsem nic. Jen jsem se otočila a odešla. Odpoledne jsme šli spolu do kanceláře – já a Dobrochna, i když jsem nevěděla, na čí straně vlastně stojí.
Večer jsem se vrátila do pokoje u paní Melani sama, protože Dobrochna odjela za dokumenty a výpisy z banky. Zůstala jsem sedět na kraji postele s kufrem u nohou a dívala se na telefon. Věděla jsem, že tohle není konec.
Tohle byl teprve začátek něčeho, co jsem ještě neuměla pojmenovat.
