„Tři miliony osm set tisíc a starou kamennou usedlost na břehu Vltavy nedaleko Brna. “ Notářův hlas dozněl a v jídelně zůstalo jen ticho. Dagmar se usmála a přisunula před Elenu koláč, který po celý oběd zůstal netknutý. „Víš, do rodiny se nevstupuje jen přes prstýnek,“ řekla a přikryla ho alobalem.
Elena tehdy ještě nechápala, že ten koláč není dar, ale smlouva. Aleš seděl s pohledem zabořeným do talíře a mlčel. Dojeli na Vinohrady místo do hotelu. Elena, zamilovaná a hloupě důvěřivá, vložila celý svůj vklad do koupě jejich společných domů.
Podle papíru, který podepsala, ty peníze nikdy nebyly jejím podílem na majetku. Notář četl text hrozně rychle a ona tehdy jen kývala. Ráno sedla do auta a jela do Prostějova za dědečkem. Dagmar se pohodlně opřela o rám dveří, když jí Elena oznámila, že jede.
„Dědeček ti poradí, viď? Jen ať se do toho neplete,“ řekla ledově. Pak otevřela dveře do kořán, až průvan prošel celým domem. Elena se jí podívala přímo do očí a bez jediného slova odešla.
Když se vrátila do Černošic, v kuchyni nesvítila lampa. V ložnici našla sbalenou kosmetickou taštičku, svetr, nabíječku a svůj architektonický notes s projekty. Vedle ležel vzkaz s pouhými dvěma větami. Aleš jí psal, ať je rozumná.
„Netahej do toho svého dědka, chovej se rozumně. “
Dědeček ji netlačil do obětí. Jen tiše seděl u kamen, zatímco staré trámy praskaly a vítr narážel do oken. Jeho slova do ní vstupovala pomalu jako teplo do zmrzlých prstů.
Elena přes den jezdila do práce na ČVUT, ale večery trávila u jeho stolu. Když jí šéf pan Novotný po dvou týdnech podal obálku, věděla, že to přišlo. Vepsali její život do investičního kalendáře. Když se vrátila do usedlosti, dědeček seděl u stolu a před sebou měl starý dopis.
„Čti,“ řekl. Každá věta padala do ticha místnosti jako těžký kámen. Kamenná usedlost u Vltavy přecházela výhradně do vlastnictví Eleny Horákové. Finanční prostředky na účtech v celkové výši osm set tisíc korun přecházely do jejího výhradního vlastnictví.
Veškeré pozemky, práva k pronájmům a polnosti – všechno jen na ni. Elena vzala pero do ruky, ale nezačala psát. Pak sáhla do kabelky. „Já vím, dědečku.
“ To slovo neudeřilo do Eleny, udeřilo do něj. Na verandě bylo slyšet jen bubnování deště do okapů. Přišel den, kdy před usedlostí zastavilo černé auto. Dagmar vystoupila první, za ní Aleš s rukama v kapsách.
Elena otevřela dveře a vešla do kuchyně. Pak odešla do ložnice. Vzala fotografii do rukou a prsty přejela po prasklém skle. „Paní Elena dostane zpět svůj finanční vklad, který do domu vložila před svatbou,“ řekla Dagmar.
Elena se otočila a podívala se jí přímo do dokonale nalíčených očí. „Vy jste si mysleli, že jsem prázdný list papíru, do kterého budete vpisovat svá pravidla. “
Dagmar sáhla do kabelky a vytáhla druhou, menší obálku. Ale Elena pokývala hlavou.
„Ale vás, vás už do svého života nikdy nevpustím. “ Když auto zmizelo za zatáčkou, vrátila se do jizby. V sobotu dopoledne jela zpět do Černošic. Někdo ukryl starou fotografii do myčky.
Podívala se mu pevně do očí. Finanční prostředky z vyrovnání dorazily na její účet do poslední koruny. Pak zvedla telefon a zavolala dědečkovi. „Už je to hotové.
“
