„Slečno černá, vy tady dnes nemáte nikoho? ” Matrikářka to neřekla zle, jen se podívala na prázdnou židli v první řadě, tam, kde mělo ležet otcovo sako, jeho telefon a jeho tvrdý pohled, který celý život říkal: „Neobtěžuj. ”
Klára stála u dveří obřadní síně na staroměstské radnici. V ruce držela kytici bílých pivoněk.
Prsty měla tak sevřené, že jeden stonek praskl. Za dveřmi už hrál smyčcový kvartet. Za dveřmi čekal muž, který ji miloval. A v telefonu jí svítila zpráva od otce.
„Nepřijdu. Mám jednání na ministerstvu. Nedělej scénu. ”
Žádné promiň.
Žádné „mám tě rád”. Ani teď. Klára na tu zprávu chvíli hleděla. Potom telefon zhasla a podala ho svědkyni.
„Otevřete dveře,” řekla. „Kláro,” zašeptala matka. „Počkejme deset minut. Třeba to ještě stihne.
”
„Ne,” odpověděla Klára. „To už ho znám. ”
Vejít do vlastní svatby bez otce byl jen začátek. O dva roky později jí v náručí usnula dcera a Klára poprvé pochopila, co to znamená být rodič, který nepřijde.
Slíbila si, že nikdy nebude jako on. Ten slib držela. Téměř dvacet let. Teď seděla v kanceláři nad čísly, která dokazovala něco mnohem horšího než otcovu lhostejnost.
Maserati na leasing. Soukromé lety do Dubaje. Firemní karta v kasinu v Rozvadově. Luxusní apartmán ve Vídni.
Všechno na účtech české logistické skupiny Vltava Shield, firmy, kterou její otec před deseti lety přivedl do obranného sektoru. A všechno podepsané jeho rukou. Klára se opřela do židle. Venku pršelo.
Monitor před ní ukazoval černou obrazovku videa z kamery u skladu v Přerově. Zvuk byl už pět let starý, ale pořád ho slyšela, střelbu, křik do vysílačky, svůj vlastní hlas, jak volá o pomoc. V ten den zemřeli dva lidé. Oficiální verze zněla: nehoda při manipulaci s municí.
Jenže Klára znala pravdu. Věděla to už tehdy. A otec to věděl taky. „Kláro, do čeho ses dostala?
” zeptal se plukovník Havel. „Do ničeho,” odpověděla. „Ještě ne. ”
Havel mluvil do telefonu.
Pak řekl: „Vezmeš záložní server a pojedeš do Brna. Okamžitě. ”
Klára sbalila notebook. Než stačila odejít, na monitoru se objevilo nové okno.
Někdo se právě pokusil nabourat do archivu v Prostějově. A pak se dole na ulici zastavila černá dodávka bez značek. Roman Bartoš vystoupil pomalu, bez deštníku, bez spěchu. Muž, který byl kdysi otcovým nejbližším společníkem.
Muž, jehož podpis byl na všech těch fakturách. Vešel do budovy, jako by mu patřila. Klára se podívala na flash disk v ruce. Pak na dveře výtahu, který mířil do sedmého patra.
„Můj otec, bankéři, politici,” řekla, když Bartoš vstoupil do kanceláře. „Všichni si mysleli, že můžou lhát navždy. ”
Bartoš se posadil do židle, jako by ho čekala běžná schůzka. „Ty nemáš důkazy, Kláro.
”
„Mám,” odpověděla a zvedla flash disk. „A ty to víš. ”
Nikdo několik vteřin nepromluvil. Jen déšť dál bubnoval do oken.
Bartoš vypadal náhle o dvacet let starší. Nakonec přikývl. Ne proto, že by chtěl. Ale protože i on už chápal jednu věc.
Klára není člověk, kterého lze zatlačit do rohu. Venku pršelo dál. Klára stála u okna a dívala se, jak Bartoše odvádějí. Pak vzala telefon a vytočila číslo, které nikdy nechtěla použít.
Číslo svého otce. „Tati,” řekla, když zvedl. „Potřebuju, abys mi řekl pravdu. O Přerově.
O Vltavě Shield. O všem. ”
Ticho na druhé straně trvalo tak dlouho, že si myslela, že zavěsil. „Kláro,” řekl konečně.
„Nedělej to. ”
„Už je pozdě,” odpověděla. „Už to dělám. ”
Položila telefon a podívala se na flash disk.
Pak na fotku dcery na stole. Slíbila si, že nebude jako on. A teď měla konečně šanci to dokázat.
