Poslední dva roky jsem sledovala, jak Marek pomalu mizí před očima. Když nám lékaři oznámili diagnózu rakoviny žaludku, měla jsem pocit, že se pode mnou propadla zem. Bylo mu teprve osmatřicet, měl úspěšnou kariéru v investičním bankovnictví a spolu jsme vychovávali devítiletého syna Tomáše. Čekali jsme, že spolu strávíme ještě celá desetiletí.
Jedinou útěchou bylo, že díky Markovým finančním úspěchům mohl podstoupit tu nejlepší dostupnou léčbu. Jezdili jsme za specialisty po celé republice, zkoušeli experimentální terapie a neutrácet nemalé peníze nám nepřipadalo důležité, pokud to znamenalo naději. Jenže měsíce plynuly a bylo stále jasnější, že veškerá léčba jen oddaluje nevyhnutelné. V té době pro nás byli obrovskou oporou Markovy rodiče Lenka a Rudolf.
Bydleli asi dvacet minut cesty a neváhali ani vteřinu, kdykoli bylo potřeba pomoci. „Eliško, vyzvedneme dnes Tomáše ze školy,“ říkávala Lenka ve dnech, kdy Marek dostával chemoterapii. „A neboj se ani o večeři, uvařila jsem víc těstovin, abyste nezůstali o hladu. “ Tomáš se večer v posteli často ke mně tulil a ptal se s nadějí i strachem: „Mami, kdy se táta uzdraví?
“ Nevěděla jsem, jak dítěti vysvětlit, že jeho tatínek umírá. Jen jsem mu jemně prohrábla vlasy a potichu řekla: „Dělají vše, co můžou, zlatíčko. “
Moji rodiče Karolína a Dalibor se ovšem chovali naprosto jinak. Žili ve stejné vzdálenosti jako Lenka s Rudolfem, ale vypadalo to, že jsou na úplně jiné planetě.
Jednou jsem v nouzi zavolala matce: „Mami, mohla bys prosím vyzvednout Tomáše ze školy? Marek má dnes hroznou reakci na chemo a Lenka musí k lékaři. “ „Ach, Eliško, to teď nepůjde,“ odvětila okamžitě. „Slíbili jsme tvojí sestře Janě pomoct s hledáním nového bytu.
Víš přece, jak Jana reaguje, když se stresuje. “ Vždycky to byla Jana. Už od dětství. Když mi bylo sedm, naši nepřišli na moje školní představení, protože Jana měla rýmu.
Když jsem promovala na střední, hned po ceremoniálu odjeli na Janino vystoupení, i když jen tančila v zadní řadě. Zvykla jsem si. Marek se stal mou rodinou a jeho rodiče mě brali spíš jako vlastní dceru, než moji rodiče kdykoli předtím. Když se Markův stav před měsícem výrazně zhoršil, připravila jsem se na nejhorší a obklopila se rodinou, která mě chtěla a uměla podpořit.
Tu noc, kdy Marek zemřel, jsem ho držela za ruku. Už několik hodin těžce dýchal a ošetřovatelka z domácího hospice mě varovala, že konec je blízko. „Eliško, postarej se o Tomáše. Jsi ta nejsilnější osoba, jakou znám,“ zašeptal s námahou.
To byla jeho poslední slova. Zůstala jsem u něj sedět ještě dlouho, držela ho za ruku, i když postupně chladla. Nedokázala jsem pochopit, že muž, se kterým jsem prožila dvanáct let, už není. Lenka a Rudolf dorazili do nemocnice ani ne hodinu poté, co jsem jim zavolala.
Ve tvářích měli stejný žal, jaký mě celou pohlcoval. „Jsme tady, zlatíčko,“ zašeptala Lenka a sevřela mě v náručí. „Vždycky tu budeme. “ Ten večer jsem matce poslala stručnou SMS: „Marek dnes v noci zemřel.
“ Odpověď přišla asi za hodinu: „To je hrozné. “ Žádný telefonát, žádná nabídka pomoci, žádná otázka, jak se držíme já a Tomáš. Jen dvě krátká slova. Byla jsem příliš otupělá, než aby mi to dokázalo ublížit.
Následovaly dny pohřbu, nutných formalit, podepisování papírů i zoufalá snaha vysvětlit Tomášovi, že se jeho táta už nevrátí. Lenka a Rudolf stáli neochvějně po mém boku. Vyřizovali hovory s pohřební službou, když jsem jen vzlykala, a věnovali se Tomášovi, když měl otázky, na které jsem nedokázala odpovědět. Den před pohřbem jsem se topila v posledních přípravách.
Kaple potřebovala konečné upřesnění programu, vzdálení příbuzní sháněli cestu, musela jsem vyzvednout Tomášovi oblek. Spala jsem sotva dvě hodiny v kuse. „Budu muset poprosit své rodiče, aby dnes pohlídali Tomáše,“ řekla jsem Lence, která zrovna u kuchyňského stolu procházela kondolenční dopisy. „Ty a Rudolf toho máte kolem už tak dost.
“
Odvezla jsem tedy Tomáše k rodičům. Celou cestu jsem si v duchu opakovala, co jim řeknu. Otevřela mi matka, na sobě lehkou bundu, v ruce kabelku. Vypadalo to, že je připravená hned někam odejít.
„Eliško, teď se nám to opravdu nehodí,“ řekla, aniž by nás pozvala dál. „Musíme ještě něco vyřídit. “ Zalapala jsem po dechu. „Mami, prosím, jen pár hodin.
Potřebuji ještě zařídit věci ohledně pohřbu. Marek měl silnou reakci na léky a Lenka musí k lékaři. “ Otec jen vykoukl přes matčino rameno. „Opravdu to nejde.
Slíbili jsme, že někam zajedeme. “ Než jsem se zmohla na jakékoli další naléhání, oba zamkli dveře, prohodili cosi o tom, že jistě najdu někoho jiného, a spěšně odjeli. Tomáš zůstal stát rozpačitě přede dveřmi, zmatený a zraněný. Zavolala jsem proto kamarádce a ta okamžitě souhlasila, že mi syna pohlídá.
Cestou k ní jsem si to ale namířila nazpátek kolem domu svých rodičů, protože ve mně hlodala zvědavost. Jejich světla v oknech svítila. Na příjezdové cestě stálo Janino červené auto. Takže jejich důležité plány znamenaly prostě jen další návštěvu mé sestry.
Potichu jsem se v autě hořce zasmála. Večer jsem všem poslala zprávu do rodinné skupiny: „Marek bude mít pohřeb ve čtvrtek v 11:00 v Olšanské kapli v Praze. Poté bude malé setkání. Všichni jste srdečně zváni.
“ Viděla jsem, jak se přečtení potvrdilo u maminky, tatínka i Jany. Nikdo neodpověděl. Noc před pohřbem na mě dolehla obrovská úzkost. Rozhodla jsem se proto zavolat matce přímo.
„Mami, četla jsi moji zprávu ohledně zítřejšího pohřbu? Začíná v 11. “ Z telefonního sluchátka se ozvalo chladné ticho a pak: „Eliško, moc mě to mrzí, ale my nepřijdeme. Jana udělala rezervaci v jedné populární restauraci, aby oslavila povýšení v práci.
Je to ve 12 a všichni tam počítají s naší účastí. “ Téměř se mi z ruky vysmekl telefon. „Mami, tohle je Markův pohřeb. Bavíme se o Markovi, který vám před třemi lety zaplatil opravu střechy, když vám promokl dům.
Markovi, který je součástí naší rodiny víc než 10 let. “ „To už je dávno,“ namítla matka chladně. „Musíme se soustředit na živé, ne na mrtvé. Jana nás teď potřebuje víc.
Je to pro ni ohromný krok v kariéře. “ A zavěsila. Vzala jsem tedy telefon a vytočila Janino číslo. Třásla jsem se vzteky i hrůzou.
„No? “ ozvala se podrážděně sestra. „Jano, máš zítra ve stejnou dobu oslavu, jako je Markův pohřeb. Nemůžeš to přesunout?
“ „Ani nápad,“ odsekla. „Rezervaci mám zamluvenou dlouho a všichni potvrdili účast. Je to přece skvělá příležitost. Přece kvůli nějakému pohřbu nebudu měnit plány.
“ „Nějakému pohřbu? “ zopakovala jsem zděšeně. „Jde o pohřeb mého muže, táty mého syna, toho, kdo ti zaplatil vysokou školu. “ „Ale no tak, to je sto let zpátky,“ odpověděla ledově.
„Spousta lidí umírá pořád. Moje povýšení je teď důležitější. “ Pak i ona zavěsila. Třásla jsem se neskutečným rozhořčením a měla pocit, že na to už nenacházím slova.
A jako by to nestačilo, telefon mi zablikal a přišla další zpráva od matky: „Přestaň obtěžovat sestru. Její oslava je důležitější než nějaký pohřeb. Tvůj muž už je pryč, ale ona žije a má právo na pomoc. “
Ráno v den Markova pohřbu byl krásný slunečný den, což mi přišlo jako krutý výsměch mé pochmurné náladě.
Samotný obřad byl prostý a dojemný. Marek nikdy nechtěl žádnou okázalost a přítomni byli lidé, kteří ho skutečně milovali – kolegové, přátelé, sousedé i nejbližší rodina. Ta jeho. Během smuteční řeči jsem vyprávěla o Markově štědrosti, laskavosti a o tom, jak oddaný byl vždy našemu synovi.
Tomáš seděl mezi Lenkou a Rudolfem a oba ho drželi za ruce, když mu po tvářích stékaly slzy. Po obřadu ke mně pár lidí přistoupilo, projevili soustrast a ptali se na mé rodiče. „Čekal jsem, že je tu taky uvidím. Nejsou nemocní?
“ zeptal se jeden z Markových kamarádů. „Měli jiné plány,“ odvětila jsem neochotně a tím to uzavřela. Lenka si všimla, že to pro mě je bolestivé, a hned stočila hovor jinam. Ještě ten večer, když všichni odešli a já zůstala doma jen s hromadou kondolenčních dopisů a květin, mě přepadlo zdrcující ticho.
Bez Markova hlasu byl dům příliš prázdný. Z mého mobilu se ozvalo cinknutí příchozí zprávy. Napsala Jana: „Snad se ten pohřeb nějak vydařil. Má oslava byla super.
Povýšili mě na senior account managera. “ Ani zmínka o tom, že by je mrzela Markova smrt. Žádné slovo útěchy, jen oslavné emotikony. Vypnula jsem telefon a zamířila do Tomášova pokoje.
Spal schoulený, k sobě tiskl plyšového medvídka, kterého mu Marek dal k posledním narozeninám. Lehce jsem se k němu přitulila a nechala jeho klidný dech, aby mě aspoň trochu ukolébal. Následující týden mi protekl mezi prsty. Lenka a Rudolf se každý den stavovali a nosili jídlo.
Brali Tomáše na hřiště, pomáhali mi s Markovými věcmi. Rodiče se neozvali ani jednou. Neptali se, jak se držíme. Nezajímalo je, jestli něco nepotřebujeme.
Nic. Po týdnu se mi ozval Markův právník, pan Novotný. „Paní Eliško, Marek měl všechno pečlivě připravené. Potřebujeme projít jeho závěť.
Můžete se dostavit zítra odpoledne? “ Souhlasila jsem a zavolala jsem i Lence a Rudolfovi, aby přišli, protože samozřejmě museli být uvedeni v závěti také. Druhý den ve dvě hodiny byl pan Novotný u nás v obýváku. Se sebou měl koženou aktovku a na tváři profesionálně ustaraný výraz, který se však trochu zmírnil, když uviděl Tomáše.
„Váš tatínek o tobě hodně mluvil,“ řekl mu mile a formálně mu potřásl drobnou rukou. „Byl na tebe nesmírně pyšný. “
Posadili jsme se – já, Tomáš, Lenka a Rudolf. Čekala jsem jednoduché projednání, protože s Markem jsme všechno dopředu detailně probrali.
Ale těsně předtím, než Novotný začal číst, zazvonil zvonek. „Čekáte ještě někoho? “ zeptala se Lenka. „Ne,“ odpověděla jsem sama překvapená.
Šla jsem otevřít a skoro jsem dveře zase přibouchla, když jsem na zápraží uviděla rodiče a Janu. Všichni se tvářili, jako by mi šli kondolovat, ale působilo to falešně. „Co tu děláte? “ pronesla jsem bez okolků.
„Doslechli jsme se, že se čte Markova závěť,“ vysvětlila matka a snažila se podívat přes moje rameno do domu. „Marek nám přece nebyl cizí. Máme právo být u toho. “ „Právo?
“ zopakovala jsem udiveně. „Nepřišli jste ani na pohřeb, ale teď chcete být u čtení závěti. “ Otec si odkašlal. „Teď není čas vytahovat staré křivdy, Eliško.
Jsme tu, abychom tě podpořili. “ Musela jsem se nadechnout, abych nevybuchla. Matka se hladce protáhla kolem mě dovnitř. „Jsme přece rodina,“ utrousila, jako by to všechno vysvětlovalo.
Neměla jsem sílu na hádku před Tomášem. Nechala jsem je projít do obýváku, kde se Lenka s Rudolfem zatvářili nejprve udiveně, ale pak velmi tvrdě. „Co tady dělají? “ zašeptal Rudolf.
„Nemám tušení,“ odpověděla jsem s rozechvělýma rukama. „Hlavně nic neřešit před Tomášem. “
Pan Novotný na nás všechny pohlédl, ale stále se tvářil profesionálně. „Můžeme tedy začít?
“ Posadili se naproti Lence a Rudolfovi. Já si s Tomášem zabrala křeslo a Novotný začal předčítat. „Já, Marek Zelený, při plném vědomí a zdravé mysli, sepsal jsem tuto závěť. “ Marek měl všechno dokonale seřazené.
Jako poděkování a zajištění do budoucna odkázal Lence a Rudolfovi čtyři miliony korun, aby mohli důstojně dožít a vděčně užívat života, neboť mu byli obrovskou oporou. To jsme vůbec nečekali, pípla Lenka dojatě. Rudolf ji chytil za ruku. Následovalo ustanovení hlavní části.
Mně odkázal náš dům, dva byty v centru Prahy, o kterých jsem ani nevěděla, že je Marek koupil, a dalších osm milionů korun v hotovosti na účtu. „Ty byty mají stabilní příjem z pronájmu,“ vysvětlil Novotný. „Marek je pořídil jako investici asi před třemi lety. “ Byla jsem v šoku, jak chytře Marek všechno naplánoval, aby se o mě a Tomáše postaral.
Pak jsem jen koutkem oka zahlédla matku a Janu. V obličeji se jim jasně zračila chamtivost. Najednou byli ve střehu a zapomněli na zbytek divadélka. Když Novotný dočetl, matka zatleskala rukama, jako by nám přála gratulaci.
„Tak to je skvělá zpráva, ne, Eliško? To ti spadl obrovský balík peněz do klína. “ V místnosti se rozhostilo trapné ticho. Lenka s Rudolfem na ně jen nevěřícně zírali.
„No, myslím, že je to úžasná příležitost pomoci rodině,“ pokračovala matka zvesela. „Jana shání nový podnájem. Je to tak, Jani? “ Sestra okamžitě přikývla, celá dychtivá.
„Nájem v Praze je tak drahý a ty máš dva byty jen tak ladem. “ Mlčela jsem, protože jsem nemohla uvěřit, co slyším. Rodiče přece nepřišli ani na smuteční rozloučení a teď už si řekli, že by se jeden byt hodil Janě. Otec nadšeně dodal: „Vidíš, Eliško, jeden ten byt bys mohla Janě dát.
Co bys dělala se dvěma? “
Zhluboka jsem se nadechla a vstala. Cítila jsem, jak se mi dlaně třesou. „Děláte si legraci?
Nepřišli jste na pohřeb mého muže, který se pro vás tolikrát obětoval? Hned poté, co skončí čtení závěti, chcete jeho peníze a byty? “ Otec pozvedl obočí a začal: „No, nemusíš být tak sobecká. Jsi teď sama a máš hromadu peněz.
Rodina by si měla pomáhat, ne? “ „Sama nejsem,“ skočila jsem mu do řeči prudce. „Mám Tomáše a všechno, co Marek odkázal, je hlavně pro jeho budoucnost. Každá koruna půjde na Tomášovo vzdělání, na jeho lepší život, který mu teď Marek už nemůže dát osobně.
“ Všimla jsem si, jak si matka, otec i Jana vyměnili pohledy. Jejich zlost směřovala ke mně, dokonce i k Tomášovi. „Chováš se hloupě,“ vyjela matka rozzlobeně. „Jana potřebuje pomoct hned, ne?
A tvůj syn je pořád dítě. Peníze přece vydrží, ale teď by měly sloužit rodině. “ „Ten ‚nějaký kluk‘ je váš vnuk,“ vložil se do hovoru Rudolf zvýšeným hlasem. „A je to kluk, kterému právě zemřel otec.
“ Matka vzplanula. „Neříkejte mi, jak se mám chovat ke svému vnukovi, a vy ani nejste jeho praví prarodiče. My jsme s Eliškou a Janou rodina odjakživa. “ Lenka zatnula čelist.
„Je zajímavé, že k rodině jste se nikdy nechovali, když vás Eliška a Marek potřebovali. “
Pohladila jsem rozrušeného Tomáše po rameni. „Tomáši, prosím, běž na chvíli nahoru do pokoje a vezmi s sebou pana Novotného. Ukážeš mu modely letadel.
“ Právník to přivítal s úlevou a nechal se ochotně odvést. Když se za nimi zavřely dveře, znovu jsem se zhluboka nadechla a zadívala se na rodiče a sestru. „Jak můžete mít tu drzost přijít do mého domu sotva pár dní po Markově pohřbu a chtít po mně byty a peníze? Marek pro vás udělal tolik.
I během jeho nemoci jste nepomohli ani hloupým hlídáním Tomáše. Stále jste byli zaneprázdněni s Janou. Kde jste byli, když mi umíral manžel? “ „To není fér,“ začal otec.
Ale přerušila jsem ho. „Ne, není fér, že Marek, i když sám bojoval s vážnou nemocí, vám platil opravu střechy, když jste měli vytopený dům. Není fér, že zaplatil Janě celou vysokou školu. A jakmile zemřel, nemohli jste mu dát ani poslední s Bohem, protože Jana měla večírek?
“ Ztišila jsem hlas. „Tak si to zapamatujte. Nedám vám nic z toho, co Marek vydělal. Všechno půjde na Tomáše.
Přesně tak, jak to Marek chtěl. “
Matka se rozječela. „Ty nevděčná, po tom všem, co jsme pro tebe dělali. “ „A co konkrétně jste dělali, mami?
“ pronesla jsem tiše. „Vzpomeneš si na nějakou nezištnou pomoc z vaší strany? Kdy jste obětovali svůj čas, energii a peníze pro mě nebo Tomáše, a ne pro Janu? “ Matka otevřela pusu, ale nevydala ze sebe nic.
„Přesně. A teď už prosím odejděte z mého domu. “ Praštěním dveří za nimi se v obýváku rozhostilo ticho. Sesunula jsem se zpátky na pohovku, náhle vyčerpaná.
Rudolf ke mně přistoupil a jemně mě poplácal po rameni. „Udělala jsi správnou věc. “ „Vážně? “ povzdechla jsem si.
„Pořád jsou to mí rodiče a Jana je moje sestra. “ Lenka se vedle mě posadila a vzala mě za ruku. „Pokrevní příbuznost neznamená nic, když se k tobě neumějí zachovat jako k rodině. Na tomhle světě je rodina ta, která je s tebou, když je nejhůř, ne ta, která tě jen využívá.
“
Ten večer, když Lenka s Rudolfem odešli a Tomáš spokojeně usnul, jsem si všimla nové notifikace na sociální síti. Matka mě v jednom příspěvku označila a napsala, jak je zdrcená chamtivostí a sobectvím své starší dcery po smrti jejího manžela, že prý nechce pomoci vlastní rodině, ačkoli má teď spoustu peněz i byty navíc. Okamžitě se tam objevily rozhořčené komentáře rodinných známých, kteří znali jen její jednostrannou verzi. Několik jich psalo, že rodina by si měla pomáhat a že chudák Jana to má vždy těžké.
Najednou ve mně začal bublat dlouho potlačovaný hněv. Sedla jsem si k počítači a rozhodla se, že když to matka zveřejnila, zveřejním pravdu i já. Už jsem mlčela dost. „Protože se moje matka rozhodla vynést naše rodinné spory na veřejnost, musím dát věci na pravou míru.
Před třemi dny jsme pochovali mého manžela Marka, který po dvou letech boje podlehl rakovině žaludku. Moji rodiče a sestra nepřišli na jeho pohřeb, protože v tutéž dobu měla sestra Jana naplánovanou oslavu svého povýšení. Všichni, kdo Marka znali, vědí, že mým rodičům i Janě mnohokrát finančně pomohl. Zaplatil jim opravu domu, když byli v nouzi, a Janinu vysokou školu, protože prý rodiče neměli dost peněz.
Během Markovy nemoci mi však téměř nijak nepomohli, a když jsem je poprosila, aby někdy pohlídali našeho syna Tomáše, nikdy neměli čas. Včera se dostavili na čtení Markovy závěti a okamžitě po mně požadovali peníze a byty, které mi Marek odkázal. Prohlásili, že můj devítiletý syn nepotřebuje byty tolik jako Jana. Markovy peníze a majetek mají sloužit především k zajištění budoucnosti našeho syna.
Sdílím tohle ne proto, abych někomu ubližovala, ale proto, že už nehodlám mlčet a nechat se veřejně pošpiňovat matčinými lživými příběhy. “ Připojila jsem k tomu screenshoty matčiných zpráv, kde výslovně tvrdila, že Janina oslava je důležitější než Markův pohřeb, a také konverzace, v nichž mě opakovaně odmítli, když šlo o hlídání Tomáše během Markovy těžké léčby. Chvíli jsem váhala nad tlačítkem odeslat, ale nakonec jsem to zveřejnila. Netrvalo dlouho a komentáře pod matčiným původním příspěvkem se rapidně změnily.
„Jak to, že jste vynechali Markův pohřeb kvůli obyčejné oslavě? “ „To opravdu takhle mluvíte o svém vnukovi? “ „To je šokující, Jana by se měla stydět. “ Po chvíli matka celý svůj příspěvek smazala, ale škody už se staly.
Ráno jsem v telefonu našla desítky nepřijatých hovorů od rodičů a Jany. Nechala jsem je zvonit do prázdna. Věděla jsem, že jim jde jen o to, aby zachránili vlastní pověst. Nebo z nich možná mluvila lítost, ale pro mě bylo pozdě.
Přicházely mi e-maily, že je jim to líto a že mi všechno vysvětlí. Samozřejmě s dovětkem, že Jana stále hledá bydlení a rodiče mají starosti se stářím. Zablokovala jsem je. Chodily i vzkazy přes známé, kteří nejdřív opatrně sondovali, zda bych jim přece jen nepůjčila nějaké peníze.
Odmítla jsem. Někomu to může připadat kruté, ale když jsem se pak dívala na Tomáše, jak si hraje s Lenkou a Rudolfem, jak mu s láskou pomáhají a podporují ho, došlo mi, že činím správně. Tři měsíce uběhly jako voda. Lenka a Rudolf se stali nedílnou součástí našich dnů.
Jezdili jsme společně na výlety, vídali se o víkendech a já se navíc naučila hospodařit s Markovým majetkem. Dva pražské byty se mi podařilo pronajmout slušným nájemníkům, kteří platili stabilně. Část peněz jsem investovala i do akcií, které Marek dříve doporučoval, a zdá se, že mi to nese slušné zisky. Už jsem se nemusela strachovat, jestli Tomáš jednou bude mít možnost jít na kvalitní univerzitu, protože bude mít prostředky nejen na školné, ale na cokoli dalšího, co bude potřebovat.
O půl roku později jsem se jednou večer posadila na postel v Tomášově pokojíku, abych ho uložila ke spánku. „Mami,“ zeptal se tiše a jeho oči byly vážnější, než by u devítiletého kluka měly být. „Chybí ti někdy babička Karolína a děda Dalibor? “ Zarazila jsem se, ale pak jsem přikývla.
„Chybí mi spíš to, co jsem vždycky chtěla, abych s nimi zažívala, ale ne to, co jsem měla doopravdy. “ Tomáš chápavě pokýval hlavou. „Ale máme tady babičku Lenku a dědu Rudolfa. A to je taky rodina, ne?
“ „Ano, zlato, to je ta nejlepší rodina, jakou jsme si mohli přát. “
Někdy to lidé nepochopí, proč jsem se rozhodla přerušit kontakt s vlastními rodiči a sestrou, ale oni nevědí, jaké to je vyrůstat s pocitem, že nikdy nejste na prvním místě, že láska a péče se vám nedostává, když jí skutečně potřebujete. Tohle já už nechci zažívat ani já, ani můj syn. Ten bude vědět, že je milovaný, a pozná, jak vypadá skutečná rodina.
Rodina, která se skládá z lidí, kteří se o vás postarají, když se všechno hroutí. Ne z těch, kteří se vás snaží využít ve chvíli, kdy se vám do života dostanou peníze. Tím jsem uzavřela jednu kapitolu svého života a začala další.
S Tomášem budeme dál žít a pamatovat na Marka, na jeho laskavost, sílu a vše, co udělal, abychom my dva byli šťastní.
